Can you believe me ? / Nikdo / kapitola. 2

24. června 2012 v 19:39 | Dolores |  Can you believe me ?
" Olivio ! " zakřičel na mě někdo. Jen jsem otevřela okno, abych nahlédla ven. " Olivio !! " křičel. Podívala jsem se pozorněji. Venku na mě čekal spolužák z mé třídy, John. Věděla jsem, že kdyby otec zjistil, že po mně někdo chce, abych šla ven v deset večer, zmlátil by mě. " pšt, sklapni Johne. " pískla jsem na něj. " Olivio, prosím, chci s tebou mluvit. " šeptal. Věděla jsem, že ať už udělám cokoliv, bude to špatně, ale nakonec jsem udělala to nejhorší. Otevřela jsem okno ještě více a vylezla jsem ven. Pomalu a hlavně tiše, jsem se plazila po střeše našeho rodiného domu. Jen jsem zahlédla sousedku v okně, ve vedlejším domě, jak mě letmě pozoruje. Seskočila jsem opatrně dolů. " Můžeš mi říct, co sakra potřebuješ ? " naštvaně jsem vyhrkla na Johna. Chytil mě za ruku a násilně mě táhl dál od našeho domu. Nakonec se mnou praštil o strom, o ulici dál. " Olivio, musíme si promluvit. " Hlas se mu chvěl, ale byl si velmi jistý tím, co dělá. " O čem by jsme měli ? Vždyť tě pořádně ani neznám. " Odmlouvala jsem mu. " Ale já znám tebe. Co to s tebou otec pořád provádí ? " zeptal se na tehdy velice osobní otázku. " Co by se mnou prováděl ? Měl by sis hledět svýho. " odvrátila jsem svůj pohled od něj, aby neviděl, jak moc zlosti v sobě mám. " Ale to nejde, " zakřičel. " když mi na tobě tolik záleží, Olivo ! " jen jsem se na něj vyděšeně podívala. Johnovi na mně záleží ?

Dolores.
 

Can you believe me ? / Jako víla / kapitola. 1

4. června 2012 v 21:24 | Dolores |  Can you believe me ?
" malá víla, letěla, mávala, mrkala, snila, skryla, zabila, zlomená padla .. " šeptala jsem si lehce do rytmu svou oblíbenou část z básně, kterou jsem už od dětství milovala. Je lehce morbidní, možná trochu více, ale je v tom vášeň, kterou nepociťuje každý, ale já vím, že tam je. Jen málokdo pochopí, o co vlastně v tomto úryvku jde. Někteří si myslí, že tomu rozumí a někteří mají pocit, že je až zbytečné tomu rozumět. Ach. Jak hloupí lidé jsou. Můj nevlastní otec, je ukázkový příklad člověka, který jen mávne rukou nad podle něj ' obyčejným ' úryvkem básně. Kdyby jen věděl. Tato krásná balada, má v sobě něco víc a já, jako bych se pro tuto baladu i narodila. Jmenuji se Olivia White. Mám dlouhé hnědé vlasy, oči modro-zelené. Srdce na půl zlomené. Má matka je naivní osoba, která si myslí, že vše, co udělá, musí být vždy dobře. A přitom, jen kvůli tomu, udělala už tolik chyb. Můj otec, je dál, než si jen dokážete představit. Já s mou matkou a nevlastním otcem žijeme v Oxfordu. A můj opravdový otec, ačkoliv věděl, že ho opravdu miluji, se odstěhoval až do amerického Texasu, aby byl od mé matky co nejdál. To je opravdu komplikované. Ti dva měli až moc těžký rozvod, těžké manželství a někdy mám i dojem, že už od první chvíle co se seznámili, jakoby se museli zabít. Ale předtím měli divokou noc a pak jsem se narodila já. Je mi už 18 let. A já jako bych trčela pořád někde ve své vlastní skládce zklamání a nedokázala se vyhrabat, zpátky na vlastní nohy. " Olivio ! " Ach ne. Zrovna mě zavolal můj nevlastní otec Paul. " Děje se něco ? " zeptám se vystrašeně, neboť z něj mám veliký respekt. Už víc jak 832x se mnou praštil o zeď a z jeho úst na mě útočily slova tyrana. " Jdi se laskavě učit. " Vypadlo z něj, bezohledně. Jen jsem se podivila, že mi nevlepil facku. Myslíte, že o tom ví má matka ? Ne. A to je právě problém. Slečna Olivia White, je jedna z těch dívek, které žijí s tyranským nevlastním otcem a naivní, slepou matkou. Možná je mi 18, ale lehké to nemám. Jen doufám, že za mnou Paul, nikdy nepřijde se slovy " neboj se, zůstane to jen mezi námi .. " , když mě přitom bude v noci tajně osahávat. Jen mě bij a křič na mě, ale nikdy, nikdy tohle Paule nedělej !
Dolores

STORIES

4. června 2012 v 20:58 | Dolores |  STORIES


Kam dál

Reklama